Duchovní služba

Nemoc není pro žádného člověka snadnou záležitostí

V mysli se vynořuje celá řada otázek, s kterými si člověk neví rady.

Rádi bychom Vám pomohli využít tohoto „nuceného volna“. Pokud si přejete, aby za Vámi přišel katolický kněz, nebo duchovní ostatních církví, můžete je zavolat osobně, pomocí příbuzných, nebo prostřednictvím zdravotní sestry na uvedené telefonní číslo, nebo e-mail.

Od ledna 2024 je na Oddělení dlouhodobé lůžkové péče naší nemocnice k dispozici paní kaplanka Mgr. Eržika Frinková.

K dispozici jsou

Mgr. Jaromír STRÁDAL farář Českobratrské církve evangelické	mobil: 603 485 601
Mgr. Hana Laura ČERNÁ farářka Církve československé husitské	mobil: 777 566 755
P. Miroslaw K. Mateńko MS Římskokatolická farnost – proboštství Mělník	mobil: 731 518 750
Mgr. Yaroslav GULYAK Řeckokatolická farnost v Mladé Boleslavi	mobil: 731 646 814 yaroslav@seznam.cz

Rozhovor

O tom, v čem kaplan v nemocnici může být přínosem nejen pro pacienty, nám povyprávěla kaplanka Eržika Frinková.

Kdo je nemocniční kaplan?

Kaplani jsou teologicky vzdělaní duchovní/faráři ze státem uznaných církví, které zaměstnává nemocnice. Jsou členy multidisciplinárních týmů, etických komisí, popř. paliativních týmů. Nemocniční kaplan pečuje o všechny pacienty a jejich blízké bez rozdílu jejich vyznání. Na prvním místě je vždy důstojnost člověka a teprve pak až jeho spiritualita. Forma péče se řídí přáním pacienta – může to být rozhovor, aktivní naslouchání, sdílení, nebo jen tichá přítomnost, modlitba, případně předčítání posvátných textů či udílení svátostí. Kaplan poskytuje podporu i zdravotnímu personálu a sdílí s nimi břemeno jejich odpovědnosti.

Co je paliativní péče?

Paliativní péče je přístup zaměřený na zvyšování kvality života pacientů a jejich rodin v situaci, kdy čelí život ohrožující nemoci. Jejím cílem je komplexní léčba/řešení/tišení bolesti a dalších příznaků nemoci, včetně psychických, sociálních a spirituálních obtíží, které mohou pacienta a jeho blízké trápit. Pro dobrou paliativní péči je zásadní  otevírání těžkých témat spojených se závěrem života. Důraz na komunikační dovednosti všech, kteří se o tyto pacienty starají, je tedy zcela zásadní. Otevřeně mluvit o smrti a umírání je vždy těžké, ale pokud to pacient potřebuje, je důležité se tématu nevyhýbat, nebát se a nabídnout účast, pomoc a podporu.

Od října 2023 působím jako nemocniční kaplanka na ODLP Mělník. Jsem členem multidisciplinárního týmu a účastním se lékařských vizit, od kterých se pak odvíjí moje návštěvy u jednotlivých pacientů. Moje práce je závislá na dobré spolupráci se všemi profesemi na ODLP. Jako kaplan poskytuji duchovní podporu lidem, kterým vstoupila do života nemoc – svou přítomností, nasloucháním, porozuměním, či modlitbou.

Pacient v paliativním režimu

Jedním z pacientů, kterého jsem začala pravidelně navštěvovat, je pan Antonín Heřman, pacient v paliativním režimu.

Naše seznámení neproběhlo bez emocí. Pan Heřman si kaplana propojil s konkrétní církví, ke které se stavěl velmi negativně, a to na základě špatného zážitku z dětství. Vysvětlila jsem mu, že kaplani mají ekumenický rozměr. Nenahrazují církev ani péči farářů jednotlivých denominací o své věřící, navzájem ale spolupracují a zprostředkovávají např. návštěvy u pacientů. Kaplani pečují především o pacienty bez církevního zázemí a věnují se zároveň i jejich blízkým.

Díky vzájemné otevřenosti jsme si k sobě našli cestu a začali se pravidelně setkávat. Kaplani dbají na zachovávání důstojnosti a hodnoty každého lidského života, a to s respektem k jejich osobnímu přesvědčení, a především k jejich osobnímu příběhu. Pan Heřman zde nedávno se svou rodinou oslavil své 90. narozeniny. A to je důvod k rekapitulaci naplno prožitého života.

Co dělá život životem – aneb o smysluplné práci a naplněném životě

Pan Antonín Heřman se narodil jako jedno ze tří dětí do rodiny ševce v pražských Ďáblicích. Jeho cesta k vytoužené profesi filmového osvětlovače nebyla přímočará, protože měl „pochybný třídní původ“. Díky své vytrvalosti nakonec v roce 1952 nastartoval svou profesní kariéru u filmového studia Barrandov, která trvala téměř 50 let. Osvětlovací technika vážila mnohdy více, nežli ten, kdo s ní manipuloval, a musela se bezpečně dopravit i do těch nejméně představitelných míst – do hluboké přírodní propasti, na ruskou Sibiř či na mořské útesy aj.

Pan Heřman se nakonec vypracoval na vrchního osvětlovače a spolupracoval na sedmdesáti českých i zahraničních filmových titulech. Mezi jeho filmy patří legendární Petrolejové lampy, Noc na Karlštejně, Tajemství hradu v Karpatech, Jáchyme, hoď ho do stroje, Adéla ještě nevečeřela, Morgiana, Cirkus v cirkuse, Kačenka a strašidla, Jak dostat tatínka do polepšovny a jiné.

Rekapitulace života a historické doby, která formuje…

Se svými filmy zároveň prožil od r. 1952 až po r. 2002 kus historické doby, která ho nějak formovala. Byl u slavné filmové éry 60. let, tzv. “československé nové vlny“, i následné normalizace po r. 1968. Spolupracoval s režiséry takových jmen, jako byli Juraj Herz, Věra Chytilová, Karel Kachyňa, Pavel Juráček, Oldřich Lipský či Marie Poledňáková.

A jako ve všech profesích – i on zažíval slávu, ale i zklamání, když např. nebyl vybrán do technického týmu na film, který se točil v zahraničí, protože opět neodpovídal správnému „politickému profilu“. Náročná profese kladla velké nároky i na jeho osobní život. O to více, když se mu postupně narodily dvě děti.

Manželé Heřmanovi se nakonec v roce1964 přestěhovali z Prahy do Všetat za manželčinými rodiči. Bydleli v domě nedaleko cukrárny rodiny Palachových, se kterými se sousedsky znali a dostali od nich i svého prvního psa. Stejně jako celá místní komunita, i oni pak sdíleli tragický osud Jana Palacha. V tichosti, režimu navzdory, pak vyjadřovali rodině Palachových různými způsoby solidaritu. Především v dny tragického výročí, kdy byly celé Všetaty obsazené tajnou policií, místní zapalovali za okny svých domovů jako tichou připomínku a zároveň protest svíčky.

Po roce 1989 zažil pan Heřman osobní návštěvu prezidenta Václava Havla v Barrandovských ateliérech. Ten jako restituent filmové ateliéry odmítl a nabídl je k privatizaci. Posledních deset let svého pracovního života pan Heřman již přesluhoval jako správce Barrandovských ateliérů.

Jak terminální diagnóza změní život

Pan Heřman je na ODLP Mělník hospitalizovaný od května 2023. O své nemoci chtěl být co nejvíce informovaný. Dozvěděl se, že jeho stav je terminální a neléčitelný. Jednou z cest, jak se s tím vyrovnat, jsou dobré vztahy a radost z každodenní přítomnosti těch, které má rád. Po rozhovoru s paní primářkou a se svou nejbližší rodinou se rozhodl pro paliativní péči v závěru svého života.

Je to péče zaměřená na kvalitu života, dobrou léčbu případných projevů závažné nemoci, podporu nemocného a také jeho blízkých. Pan Heřman se snaží prožít každý den tak, jako by to měl být ten poslední. Má radost ze všech návštěv, nejvíce však z přítomnosti své rozvětvené rodiny, se kterými si přeje strávit co nejvíce času.

Jak by měl vypadat dobrý závěr života (?)

Pan Heřman má za sebou 90 let naplněného života. V rozhovoru se často vrací k různým přelomovým událostem a rekapituluje. Závěr života by měl být tak trochu i odrazem toho, co prožil. Přeje si být co nejdéle se svými blízkými a léčbu zaměřenou na tlumení bolestí. A také má přání, aby jeho zdravotní stav personál zbytečně nezatěžoval.

Setkání s kaplanem 

O pana Heřmana pečují lidé hodně profesí – lékaři, zdravotní sestry, rehabilitace, aktivizace, sociální pracovnice, pečovatelé i sanitářky. A také kaplan. Pan Heřman má se všemi dobrý a otevřený vztah, často vzájemně vtipkují a on všechny okolo sebe rád obdarovává různými laskominami. Přesto, že je komunikativním a optimistickým pacientem, o své nemoci a umírání se mu hovoří těžce a vnitřně ho to velmi bolí.

Zatímco úkony některých profesí jsou striktně dané časovou dotací, čas kaplana je daný potřebami konkrétního pacienta. V neuspěchaném rozhovoru s kaplanem se tak mohou otevřít i těžká témata, která nemají lehké řešení. Ani kaplani neznají odpovědi na těžké existenciální dotazy a často je společně hledají se svými pacienty. Nabízí však svou empatickou přítomnost, což znamená být nablízku těm, které něco bolí.